Martinova pouť naboso

Tak je to tady. Ráno, já nejdu do práce. Ani nejedu na dovolenou, nejsem nemocný. Prostě beru batoh a jdu na svojí pouť. Bez bot. Dnes chci dojít na Říp. Telefon beru s sebou, po dlouhé úvaze. Ukazuje 33 kilometrů po červené. Jdu podél Vltavy a emoce se mnou cloumají. Radost? Tak jednoduché to nebude. Je mi do breku. Můžu si to dovolit? Takhle pochodovat? Kam se poděla moje ostrost. Cloumá se mnou, kdo ví co. Ostrý štěrk mi připomene: Jdeš, jseš bosej, uvidíme, kam dojdeš. Zajímavá věc když odhodíte boty. Jdu za svý, na to, co opravdu mám. Nemyslím to nějak metafyzicky. Je to brutálně fyzický. Bez nohou nikam nedojdu a boty, který to dělají za mne, jsem prostě odložil. Ty s bublinkama , super voděvzdorné a prodyšné, perfektně chránící, neklouzavé, do terénu nutný. Nad řekou se zvedá opar. Batoh se mi zdá lehký. Cítím, jak se mi pod ním pohybují žebra. Je jasno, bez mráčku a prší. To mne uklidňuje. Kralupy. Kupuji si chleba na večer. Nemám vůbec hlad. Nechci se zdržovat ve městě. Jdu podél řeky dál. Kamenitou cestu vystřídala udusaná hlína, příjemná změna. Postarší do sebe schoulený rybář mne přejel pohledem a po chvíli váhání mne zdraví. Vypadá, že opravdu přijel něco chytit. Konečně les. Ten moje nohy milují. Okamžitě jdu lehce a rychle. Chce se mi zpívat. Vesnice. Došla mi voda. Ze statku vychází žena a nese ke kontejneru dvě tašky s petkama. Nakonec ji poprsím o vodu. Přinese mi malou láhev s vodou, prý to tak dává dětem do školy. Na statku byli kdysi ubytovaný obrozenci, byl za tím příběh a já o to víc vím, že chci prostě jít. Nestojím o žádnou story. Poděkuji za vodu a hurá na louku. Potkávám ještě pár zombíků se sluchátkama a pak už jsem pod Řípem. Hodně se rozpršelo, nemám chuť spát v lese. Pokoj vypadá povědomě jako bych přijel k babičce. Stejná pérovací postel, na poličce detektivky z edice 3 x s , Vernerovky i Karel May. Záclony, závěsy, přehozy, i deky, peřináč ,to všechno poznávám. V noci mne vzbudí zimnice. Jsem unavený fyzicky. Emočně. Prostě dobrý start.

Ráno zjišťuji, že mi trochu otekly nohy. Jsme zaskočený. Chodím bosý roky a třicet kilometrů není problém. Aha, vlastně jsem nikdy neměl tak těžký batoh. Má 10 kg a moje bosé nohy protestují. Podle mne by to měly zvládnout. Chápu. Nerad, opravdu nerad, že mi ukazují realitu. První den a jsi na hraně. Ráno vycházím za deště. Deset stupňů. Opatrně našlapuji. Kladu nohy krok za krokem. Po chvíli zjistím, že to jde a na Říp v podstatě vyběhnu. Nahoře mám pocit vítězství. Cítím radost z pohybu a z kontaktu s terénem. Mám deset kiláků, koukám na telefon a zabukuji si pokoj v Chudolazech. Je to asi 25, to bude ok. Dolů to šlo, Roudnice pořádá trhy, všude voní dobrý jídlo, ale už jsem pochopil. Nezájem. Jídlo nechci. Lidi nechci. Jdu ven přes řeku, tentokrát Labe. Město je těžký. Beton se mi načítá do těla. Jsem pochodující sloupy, rázující těžkost. Koupil jsem si presso. To mne pohánělo až do polí. Tam začala písčitá půda, co se táhne až k Mácháči. Z nohou se znovu stávají pružiny a já nabírám rychlost. Prší, slunce, prší, bouřka. Poprvé zabloudím. Dorazím do Štětí. V nohách mám třicet kiláků. Do Chudolaz nejdu. Jsem s tím smířen, dojdu k benzínce a zavolám si taxi. Vítěz i poražený v jednom dni. Přijel mladý kluk v Golfu a i tak řídil. Za chvilku jsem byl v hotelu. Dobře jsme pokecali, nevím o čem. Měl nějaké plány, chtěl tři sta za deset kiláků, platil jsem vděčně.

Ráno volám mojí Darje.“ Ahoj lásko“, ona je zvědavá. Já na to: „Jsem asi v řiti. Nohy mám tak nateklý a bolavý, že asi nesejdu schody z pokoje.“ „Lásko tak tam prostě dnes zůstaň, odpočiň si,“ má pravdu usuzuji. „Tak jo“, odpovídám. Zacvičím si čchi kung a odpočinu si. „Tak se jen trochu projdi kolem,“ ona na to. „Tak jo“, souhlasím. Sbalím si batoh a vyrážím. Znovu krok za krokem kladu nohy. Přicházejí krásný louky, mokrý od deště. Mé nohy ožívají a nacházejí nové možnosti, jak jít bez bolesti. Nevím, jak to dělají. Je mi líto. Nejsem schopen to uchovat, tu dovednost. Opírají se do břicha. Dole se nelámou. Přicházím do lesa. Úzký trail mezi skalami, samý kořen, terén nahoru dolů. Hrabanka. Běžím. Úplně lehce. Běžím rychle, přeskakuji klády. Jsem jak srnka. Žádná únava. Proč vlastně jen takhle neběhám v lese? Je něco lepšího? Běžím takhle deset kilometrů! Nakonec dojdu do Nedamova. Mám zase třicet v nohách. Ubytování v podstatě luxus. Jsem sám na patře, vlastní kuchyňka a dost místa na cvičení čchi kungu. Do toho ťuká paní. Zřejmě majitelka, že cvičím chápe, že jdu bosý taky. Ukazuje mi, kde jsou ručníky. „A kam jdete“, ptá se. „Do Hejnic“, říkám. A stále vypadá, že to chápe. Ještě mi dá tip na ráno, kde seženu snídani. Kiosek u rybníka, ráno v sedm. Parta popelářů, všichni v oranžovým. Parta zedníků v bílím a pak parta, co začíná den s půllitrem piva. Tam rádi uvolnili místo pro bosýho exota s batohem. Ráno už bylo kolem nuly. Při snídani jsem osazenstvo stolu seznámil s hlavními benefity chůze naboso. Všichni to chápali. S dobrým pocitem vyrážím směr Mácháč. Tam dorážím a mám v nohách třicet. Začíná mi to být jasný. Na Mácháči trochu bloudím, známý mi tam schoval klíč od pokoje. Mává na mne pán a ptá se: „Nejste od Marka? Já jsem Forman,“ říká. Ukazuje mi, kde jsou schovaný klíče. Za to jsem vděčný. Byla to kreativní schovka, ve které figurovalo auto, různé nápovědy, přihrádky a další. Takže, když jsou klíče v mé ruce, děkuji za ten zázrak. Marek mne nepřipravil na to, o jak výjimečné místo se jedná. Snažil jsem se necítit nepatřičně a opravdu jsem objevil části sebe, které s luxusem té vily a neskutečným výhledem na Mácháč rezonovaly.

Vyrážím na Bezděz. Přicházím do lesa a zpívám. Je to potřeba. Nutnost. Lesem se nese Krylova Morituri te salutant. A pak Pár zbytků pro krysy. S hlasem je to stejný jako s nohama, nevím, jak to dělám. Normálně zpívat neumím, teď to jde. Objevuji v sobě smutek, který se dá vyzpívat. Chce to ven. Zase prší. Ralsko je díra. Zabukoval jsem si pokoj než jsem vyrazil z Mácháče. Teď zírám. Vybaven čipovou kartou otevírám až high tech zařízený pokoj. Vše nové, čisté. Nemohu odtrhnout pohled od masivních elektrických žaluzií. Později oceňuji jejich schopnost nepropouštět nic z urputně svítícího veřejného osvětlení. Saunu, dole mají saunu. Tak se vyhecuji a scházím schody. Povedlo se. Začínám věřit, že do Hejnic dojdu.

Ráno. Jdu na kopec. Nádherný terén. Trail plný kořenů, hlína. Velký sklon přesto nemusím jít po špičkách. Nějakým zázrakem mi povolily kotníky tak jdu po celých nohách a netahá mne to za achilovky. Dolů jsou pak kameny. Řeka kamenů. Jako když se vysype obří vagon dolů z kopce. Nohám se to líbí jako šimpanz se chytám jednoho kamen za druhým. Potkávám partu s pořádnýma botami a hůlkami. Neskrývají rozhořčení z mého hazardu naboso. Následuje betonový peklo. Nedá se nikam uhnout. V duchu zakládám novou politickou stranu. Má jediný cíl: zachovat každým městem průchod aspoň jednu nevybetonovanou pěšinou. Ne cyklo, ne silnice, prosím, ne chodník. Šel jsem pangejtem, a to jsem střízlivej. V pasti, cítím se v pasti. Opět prohra. Volám taxi. Přijíždí Rom. Nic není problém, doveze mně k dalšímu hotelu. Třikrát se ztratíme, a nakonec mě vysadí skoro 10 km od hotelu. Docházím naprosto vyčerpaný. Mám v nohách 30 km a stálo to litr. Volám Dari. „Ahoj lásko, jsem vyřízenej.“ „Marti, pošlu ti trasu na telefon.“ „Dík“, odevzdaně souhlasím. Plán je Chrastava, výšlap na Ještěd oželím. Nemusím vylézt na každou horu. „Tak mi to lásko pošli“ říkám. „Pošlu, Marti, je to po turistický a jen 16 km.“ „Beru Dari, to je rozumný, jedna kratší etapa bude fajn.“

Ráno vyrážím směr Chrastava. Šestnáct kiláků bude easy. Začátek po silnici beru stoicky – ráno se to dá. Po hodině odbočuju, pod nohama se mi zazelená, a já jsem zase překvapenej, jak ožiju. Prsty na nohách jsou tak hbité. Vůbec je neřídím, žasnu, jak snadno a svěže jdu trávou. Dýchám nohama. Kochám se a poprvé scházím z trasy. Fajn. Dvacet bude akorát. Potlačím touhu vyběhnout na Ještěd. Jsem na sebe hrdý, jak zodpovědně se chovám. Kryštofovo údolí je krásné. Poslední kořenový úsek byl těžký a variabilní, opět si zpívám. Je to zábava. Dole koukám na telefon. Vůbec tudy nemám jít!! Vracím se tři kiláky nahoru. Dvacet šest bude akorát. První den poutě neprší. Budu spát v lese? Hlad protestuje, tak procházím celým městem, než najdu nocleh. Mám třicet v nohách.

Další ráno. Nad Chrastavou se poprvé zastavím. Představuji si, jaké by to bylo chodit na vrcholcích hor, které se zdají tak blízko. Myslím, že rozpoznávám smrk. Už se zdá tak dosažitelný. Dojdu tam, teď už tomu věřím. Sekací stroj mi čistí krajnici dlouhé roviny. Poděkuji vyšší moci a užívám si chůzi v čerstvě posekané trávě. Potkávám Jirku, je to první opravdový chodec na mé cestě. Chce jít ten den ještě dvacet a potom spát v lese, přibližně mým směrem, tak jdeme společně. „ Martine, jdi první“, vybídne mne. Jdeme už asi hodinu. „Ty vždycky do toho kopce strašně zrychlíš,“ dodá. Jsme v takovým skalním městě.“ Baví mě, Tě pozorovat, jak úplně jinak chodíš,“ dodá náhle nahoře. „Vůbec na ty nohy nepadáš, položíš je, pak mrsk a zase strašně rychle, ty vole, to mne baví.“ Noc v lese byla intenzivní. Můj letní spacák a nafukovací matrace, kterou spolu s celtou jsem zakoupil den před tím v Decathlonu noční nulu v teplo nepřeměnila. Ok. Tak přijímám zimu. Chodím přece bosý v zimě i po sněhu. Postupně jsem získal schopnost tu zimu snášet bez následků. Je to taková zvláštní práce s hlavou a dechem. Snad to půjde i v leže. Jsem částečně bdělý celou noc. Prodýchal jsem celou noc. Stejně jsem ráno svěží a těším se na poslední den. Jirka má dokonce vařič tak udělá kafe. Směje se mé výbavě. Jsem rád, že tam se mnou je. „Tak čau, Jiří“, loučím se s ním nad Hejnicema. Pokračuje k Mumlavským vodopádům. „Uděláme jednou u mě v kavárně přednášku“ dodá Jiří a jde dál po hřebeni. Já scházím dolů do Hejnic. Přemáhají mne emoce. Jsem rád, smutnej, jako na začátku. Trochu si tu chvíli podržím a cvičím Tai či u vodopádu. Pak už definitivně vcházím do města. Za hodinu přijede Darja busíkem s klukama a Pupíkem. „Ahoj lásko“, obejmeme se a z auta se vyřítí kluci se psem a jsou přiměřeně otrávený. „Marti, když už jsme tady tak si uděláme takový malý výlet, jo?“oznámí mi Dari. Cítím, že blednu. Táhnu se s nima dalších deset kiláků. Za dvě hodiny jsme zpátky. Nohy oteklý, mám toho dne třicet nachozeno. V neděli ležím. Nehnu se. V pondělí v práci už jakž takž chodím. Během týdne otok mizí a já to přežil bez následků.