Dynamickou stabilizaci chápu jako způsob či stav, jak v těle organizovat pohyb. Druhou možností je stabilizace statická. Hlavní rozdíl mezi nimi je ve způsobu zajištění stability.
Jednodušší je jednoznačně ta statická. Pokud stojíme s koleny v rekurvaci (tedy „zamčení do vazů“), naši stabilitu zajišťují především vazy a dlouhé kosti, které v kloubech působí jako páky.
Svaly v tomto nastavení působí pasivně, nemají potřebu spolupracovat. Tento způsob je energeticky i řídicí nenáročný.
Dynamickou (aktivní) stabilizaci nelze brát jako samozřejmost — je třeba ji vědomě rozvíjet, pochopit skrze vlastní prožitek a mít k ní v tréninku či zápase přístup.
Nevýhodou je však přetížení kloubu v jedné jeho části a také fixace tohoto způsobu stabilizace i do pohybu, což vede k postupnému opotřebovávání kloubních struktur a vazů.
Příkladem může být boxer, který při úderu zafixuje paži páčením a vazy. Jeho „krátkou“ kariéru pak často provázejí pohybové potíže, které se přesouvají od lokte a zápěstí až k rameni a krční páteři. Tyto problémy nejsou smůla ani náhoda.
Nejčastější náhradní řešení při zátěži bývá budování síly.
Tento přístup „pořádně to naposilovat“ skutečně funguje. Kdyby ne, sportovci by to nedělali. Jenže takto získaná stabilita a funkce jsou paradoxní jejich křehkost se projeví při zvýšené zátěži v podobě zranění a přetížení. Jak tedy formovat skutečnou stabilitu a zvýšit svůj potenciál?
Vědomě, aktivně a skrze prožitek.
Vraťme se tedy k pojmu dynamická stabilizace, někdy označovanému také jako CORE. Pokud si vybíráte tréninkový program zaměřený na „CORE“, nevybírejte ty, které slibují vybudovat pevný střed těla.
Pokud má být váš pohyb skutečně stabilní a zdravý, střed těla si představte jako pružné propojení mezi hrudníkem a pánví, které zajišťuje stabilitu trupu, umožňuje úplný dech a může být centrem, odkud pohyb vychází.
Další zajímavou možností je řídit pohyb z periferií tedy skrze ruce a nohy a přitom neomezovat volný dech, což můžeme chápat jako cestu k synchronní energii.
- Autor
- Martin Šťastný
